slevy pobyty pobyty slevy pobyty lázně slevy

Lesk a bída Paříže

 

     Když se řekne 2012, většina z nás si představí ekonomické krize, pády atomových bomb či jiné katastrofy spojené s údajným koncem světa. Pro mě však rok 2012 znamená lavina plánovaných akcí a mezi ně také patří návštěva země Galského kohouta. Tělesně už jsem tak trochu vrátil do normálního stavu a duševně snad taky, tím pádem se Vám v pár odstavcích budu snažit přiblížit mé poznatky z týdenního zájezdu.

Nemusím snad ani připomínat počáteční otrávenost po záživné cestě autobusem, doplněné o skvělou kulisu v podání pohádek o historii od baculaté průvodkyně. V následujících dnech budu muset navštívit tak 5x masáže, 2x solné jeskyně a jednu noc v lázních, protože nevzít si alespoň polštářek na spaní v autobuse, to můžu svému tělu dopřát snad jenom já. Prvních rozdílů jsem si mohl všimnout hned v Remeši a pravděpodobně těch největších. Bez skútru nebo jakékoliv motorky se ve městě zřejmě neobejdete. Největší výhodu tyhle vozidla mají při dopravních zácpách, se kterýma jsme se setkali často. Naprosto v klidu se svým žihadlem prokličkují a jedou dál. Popularitu a účelnost potvrzuje také fakt, že poslíčci na rozvoz pizzy naskládají krabice do „kufru“ a rozvážejí je po městě. Dalším faktorem jsou jídla, restaurace a stolování vůbec. Lidé mají židle a stoly natočeny směrem do ulice tak, aby mohli sledovat kolemjdoucí a „kochat se“. O kochání se zde bohužel dle mého nejedná ani omylem. Člověk se potom cítí trapně 2x tolik, když na vás nějaký černoch civí a diví se oblečení a tomu, že vůbec existujete. K tomu se ale ještě dostanu. Já osobně bych se zaprvé s čistou hlavou nenajedl, kdyby průměrně 100 lidí za půl minuty zkontrolovalo, co a jak do sebe láduju. Francouzům je to jedno. Celkově jídlo pro ně asi neznamená tolik, co pro nás. Nevšiml jsem si, že by v obědových hodinách byly restaurace přecpány a meníčka se hemžily. To všechno si nechávají až na večeře. Také ze snídaně příliš nemáte. Možná je tělo připraveno na den více, když je v kocovině a nemůže ještě přijímat potravu, než když posnídáte sladký toustový chleba s máslem a marmeládou. Za několik minut proletí ven a živiny jsou pryč. A to má člověk potom chodit celý den po památkách …

Podstatnou část toho, čeho jsem měl možnost vidět na vlastní oči, tvoří chrámy, kostely, zámky a zahrady – jedním slovem památky. Upřímně, nejsem žádný zapálený turista a moc toho za sebou v tomto směru nemám, ale na můj vkus jsem si to nemohl tolik užít a vstřebávat to. Nemohl jsem nepočítat, že turistů z ostatních koutů světa tam bude půl pr*ele. V kombinaci s mírnou únavou a nezvykem na rozrušený průběh dne mi to všechno dokázalo podráždit nervovou soustavu. Jak se může v Asii sčítat obyvatelstvo a jak si může Francie říkat národ, když 45% z nich jsou potomci černých otroků a dalších 50% jsou staří, smradlaví a odporní Asiati. Získal jsem na tento národ solidní averzi díky jejich bezohlednosti a úsměvu za 20 korun z velkovýroby. Vůbec je netrápí, že se vám postaví před objektiv, vůbec jim nevadí, že vás skřípnou ve dveřích, vůbec jim nevadí, že smrdí jako reklama na odpadkový koš a ještě se vesele vyjídají v „mekáči“. Při představě, že by český důchodce dokázal strávit cheesburger bez potíží, tak to bych raději věřil, Kalousek vrátí všechno, co nakradl. Abych nekřivdil pracovitému Východu, také Češi nemohli nezanechat stopu. I součástí naší grupy byla dívčina s ponožkami v sandálech. Jelikož chození po zámcích a zahradách je nejtěžší sport pro líné „gaučáky“ z Česka, tak je důležité si vzít tepláky, boty do hor a hlavně větrovku, kdyby to náhodou bylo moc náročné. Nerad hodnotím lidi podle vzhledu nebo oblečení. Někdy by se však člověk měl zamyslet nad tím, jak reprezentuje sám sebe a když už teda jedu za hranice, tak je ostuda, aby černošský obchodník na kilometr poznal, že jsme Češi a ještě ve spojení toho, že umíme akorát prosit o slevu. Tím se také dostávám ke slovíčku prosit. Paříž jako taková je neskutečným sídlem žebráků všeho druhu. Pochopil jsem ležící lidi bez nohy nebo dokonce bez zdravého oka, ale falešné „maminy“ a různí bezdomovci mě dostali do kolen. Sotva jsem si vytáhl nějakou tu bagetu a sýr ke svačině, už u mě byla naklusaná otravná mumlající osoba s prosbou o nějaké drobné a málem mi ten sýr vytrhla z ruky, když jsem jí odmítl dát peníze. Poučení zní, dobře použijte hanlivé výrazy ostrým tónem, než k něčemu takovému dojde. „I said get the f*ck off!“ bylo nejopakovanější. Neměl jsem možnost nahlédnout do chudých částí Paříže, ale při pohledu na chování zdejších lidí jsem si okamžitě vybavil všechna sociální díla typu Otec Goriot a Lakomec. V tomto směru je hlavní město Francie opravu plné kontrastů. Komunikace s lidmi zde nebyla moc příjemná. Sotva jsem ze sebe uměl dostat „Bonjour“, tak jsem si chtěl procvičit tu svou „česko-angličtinu“. Domácí v tom zrovna vstřícnost neměli, a pokud to nebyl někdo mladý, tak jsem to musel nějak přežít.

Teď už by snad mohl být čas i na ty pozitivní stránky. Samozřejmě si domů vezu kopu neskutečných zážitků. To, čím se Francie může chlubit, je jednoznačně kultura v tom nejobecnějším úhlu pohledu. Takovou základnu luxusu a dokonalosti v geometrické propracovanosti nemá nikdo. Cokoliv, co Francouzi postavili je jedinečné a zanechává po sobě nádech té jejich pýchy a touze po dokonalosti. Čas zde neznamená nic, důležitý je požitek. Naprosto mě uchvátil způsob trávení sobotního večera v Paříži. U nás se sejde banda zakomplexovaných alkoholiků v kdejaké díře, nasaje potřebné množství pro ukojení absťáku, vyčte si všechno možné, pobije se a jde domů. V Paříži se parta mladých lidí domluví, vezme deku, dobré jídlo, každý flašku vína a usednou na břehu Sieny a Loiry. Sedí v naprosté pohodě, vychutnávají každou kapku a každé sousto, mezitím vesele mávají na projíždějící lodě. Žádná divočina, naopak klidné prožití večerní romantiky. Ačkoliv galská populace působí až příliš hrdě a povrchně, přesto obdivuji jejich pokoru před svými přáteli a soudržnost. To nám zřejmě chybí všem a trochu jsem si to uvědomil i při trávení času s naší grupou. Když řeknu, že dost času při diskuzích po večer patřilo „pomlouvacímu okénku“, tak budu možná ještě skromný. Ne, že bych se nezapojoval, ale přesto mi z toho bylo nějak těžko od nitra.

Jak říká klasik, některé věci se musí zažít na vlastní oči, aby měly své kouzlo. To vše platí o Francii naplno. Pocity, které při pobytu v Paříži proudí vaším tělem, se nedají napsat na cár papíru ani zachytit na fotografii. Na otázku, jestli bych dokázal bydlet ve Francii, odpovím jednoznačně NE. Asi jsem příliš uspokojený vesnicí nebo mám prostě malé nároky, zkrátka život ve Francii by mi nesedl. Celý zájezd tak nějak dokumentoval můj názor. Všechny ty nádherné památky a zážitky, všechen ten luxus je sice k nezaplacení, ale sebere vám toho strašně moc, jak psychických, tak fyzických sil. Dále ekonomických a všech jiných… Každopádně, jednou jsi byl v Paříži a víš to, co s knihou nikdy neprožiješ…

Slevové zprávy

Free web templates by TemplatesDock, Tip: Koupelny SEN